Nedávno jeden ekonom v médiích prohlásil, že by se každý student měl alespoň na semestr vydat do zahraničí. Nic proti tomu, zkušenosti z jiné školy nebo celého školského systému jsou rozvíjející.
Ovšem jak se to zdůvodňuje? Je důležité, aby mladí někam vyrazili, naučili se jazyk, poznali vyšší školní nároky (což úplně není tak jisté, že se jim poštěstí), zakusili jinou kulturu a museli se vyrovnat s dočasným nepohodlím (přátelé jsou sice na Facebooku, ale maminka se škálou bezplatných služeb zůstává nedostupná). Až se vrátí, budou z nich plnohodnotné ekonomické jednotky, které budou „připravené pro trh práce“. A pak už se budou jen celoživotně vzdělávat, aby udrželi krok se svým oborem (o jiných už ani nelze uvažovat, protože těžko při současném stupni poznání zvládat na vysoké úrovni byť i jen jeden obor), a budou se mít dobře.
Už málo ale slyšíme, že minimálně podobným stylem bychom si měli zkusit spoustu jiných věcí. Službu v armádě, službu v pečovatelském domě, pár dní bezdomovectví, lehkou drogu, návštěvu bohoslužby či hlubší ponoření do duchovních nauk, výchovu aspoň jednoho dítěte, péči o psa, déletrvající žití v páru dle své sexuální orientace, práci na pokladně supermarketu, zjitřenou debatu s názorovým odpůrcem a tak dále. Lidé, kteří mají zážitky jaksi mimo svůj preferovaně ekonomický rámec života (narození, vybraná škola, dobré zaměstnání, rodina, přátelé, blahobytná penze z naspořených peněz, smrt), mají k ostatním podstatně blíž. Projevují více empatie a sociability. A jejich sociální sítě jsou rozhozeny i v běžném životě.
I když to možná tak nevypadá a všechno se zdá být v současnosti příliš technické, digitální, automatické… (dosaďte další), tak člověk bude vždy šťastnější, pokud se pokusí dojít „úplnosti“, a nikoliv jen úplné kariéry. A ve společnosti budoucnosti budou tito lidé s rozmanitými zájmy a zkušenostmi možná daleko „potřebnější“, než si dnes vůbec dokážeme představit.
Text: Stanislav D. Břeň
Ilustrační foto: Pixabay.com
